Marcely příběh

Ahoj, jmenuji se Marcela. Je, mi 41 let a bydlím v Ostrově u Karlových Varů.
Můj život s roztroušenou sklerózou začal před osmi lety 2. prosince 2009. Poměrně nenápadně, bez varování a bez známých příčin. V té době jsme měli dvě malé děti. Čtyřletého Tomáška a skoro dvouletou Lucinku. Prožívali jsme krásné radosti i běžné starosti, které k dětem patří. Nic významného, nic zásadního, co by mohlo vyvolat nemoc. Přesto se to stalo. Příčinu neznám, možná má už kořeny v raném dětství, kdy jsem byla do šesti let sledována a léčena antiepileptiky, bůh ví…
Začalo to brněním pravé nohy. Při chůzi jsem měla pocit, že šlapu po špendlíkách. Postupně se to stupňovalo a postupovalo výš až k pasu. Brnění bylo nesnesitelné, až bolestivé. Spousta lidí mě považovalo za hypochondra, bohužel včetně lékařů. Přes návštěvu několika odborníků, nemocnic a pohotovostí, kde mi málem zasádrovali obě nohy, jsem se díky své mamince konečně dostala na správné místo na sokolovskou neurologii, kde vyslovili pravděpodobnou diagnózu. Byl to šok, ale na druhou stranu úleva, že snad mi už konečně budou moci pomoct. Následovala magnetická rezonance v Plzni. Zde jsem ještě trochu tajně doufala, že se tato diagnóza nepotvrdí. Bohužel, opak byl pravdou a nález byl velký a byl potvrzen i lumbální punkcí. Takže jsem tady a budu s tebou na celý život, řekla moje nová kamarádka, o kterou jsem vlastně ani nestála. Díky lékařům ve Fakultní nemocnici v Plzni mi intenzívní léčba začala okamžitě a cíleně. Po několikadenní hospitalizaci pokračovala doma a to pícháním injekcí. Stále jsem si bláhově myslela, že už nic horšího nemůže přijít a můj stav se bude jen zlepšovat. Což se po roce skoro stalo a cítila jsem se výborně, jako bych byla zdravá. Bohužel po jednom až dvou letech se nemoc téměř pravidelně připomíná, že je stále se mnou a je aktivní. Prodělala jsem několik atak, které už napadly i oči a prsty rukou. Ty se objevily vždy při velkém pracovním vypětí a stresu. Právě to bylo příčinou posledního velkého zhoršení mého stavu před třemi lety, který bohužel trvá dodnes a je zřejmě již nevratný. Ale díky nové léčbě, lázním, rehabilitaci a fyzioterapeutům a podpory své rodiny se s tím dá žít. Sice mi berle přirostly k rukám, ale stále chodím! Po dvou a půl letech jsem našla práci, která mě baví a nepřetěžuje. Nevěřili byste, jak je těžké s touto diagnózou najít práci a jak je to frustrující, když vám na pohovoru místo pozdravu řeknou, cituji: „ty vole, vy máte berle“.
V současné době mám problémy s jemnou motorikou prstů na ruce a s chůzí. Neposlouchá mě pravá noha, někdy to vypadá, jako by nepatřila ke mně. Díky tomu musím používat francouzské hole. Jsem často unavená, ale optimismus a dobrá nálada mě naštěstí neopouští a díky tomu se i s touto nemocí dá dobře žít.