Jmenuji se Bohumil, ale mám rád, když mi říkají Bohoušek
Je mi 59 let a jsem úplně závislý na svém okolí. Jsem člověk jako každý jiný, jen se závislostí mimina, bez naděje, že se postupně vše naučím… Naopak, mé tělo jakoby vše zapomnělo, přitom mozek ví vše.

A jak se to vše stalo?
Do 38 let jsem žil běžný život… Byl jsem ženatý, měl jsem dva syny a mým největším koníčkem byla zahrádka a fotbal se syny, kde jsme společně trávili každou volnou chvíli. Byl jsem vedoucí mužstva, kde synové hráli, takže jsem nechyběl na žádném tréninku, natož zápase… Netvrdím, že vše bylo zalité sluncem, ale dnes vidím ty problémy, které jsem tenkrát řešil, nicotně. V té době se mi objevily zdravotní problémy… zakopávání a brnění nohou. Po vyšetření mi byla diagnostikovaná RS a přišly fáze smutku….

1. Popírání: Vlastně jsem si nechtěl připustit, že nemoc, o které jsem do té doby neslyšel, postihla právě mě…

2. Hněv: byl jsem vzteklý, pro okolí nesnesitelný, až agresivní… Proč já? Kdo za to může? V této fázi jsem se i rozvedl a odehnal od sebe spoustu lidí, které jsem měl rád.

3. Smlouvání: Dal bych cokoliv za zázrak…

4. Deprese: Přišel jsem o vše a neměl chuť žít… Zůstal jsem sám se svým strachem, úzkostí a beznadějí. V té době se samozřejmě i můj zdravotní stav radikálně zhoršoval…. Zůstal jsem připoután na lůžku a přežíval… V tomto stavu se v mém životě objevila má nynější žena a spolu s její rodinou mi vlila do života naději… Pochopil jsem, že život není tak beznadějný, jak jsem myslel a pomalu, ale jistě přišlo

5. Smíření: Již nebojuju a neviním, ale vše přijímám… Lhal bych, kdybych tvrdil, že je nebe bez mraků…. Ale vidím vše reálně… Opustil jsem strach, protože věřím své ženě a vím, že už na nic nejsem sám. Mám mnohem větší rodinu, než jsem měl. Z předešlého zdravého života mi zůstal syn, který to semnou nevzdal a má skvělá sestra, která mě vždy rozesměje. A co jsem získal? Mám novou, skvělou, velikou rodinu a mám nejlepšího kamaráda, na kterého se vždy mohu spolehnout a také se mu se vším svěřit. Mám nyní ve svém okolí mnoho lidí a přátel, kterých si vážím. Vzájemně se inspirujeme a bavíme se… Protože se velmi rád bavím, miluji život, humor, výlety, fotbal. Někdy mám pocit, že konečně žiju, nebo spíš, že si vše mnohem více užívám.

A co mi chybí?
Samozřejmě je toho také dost…. Samozřejmě úplně jednoduché to není, napíšu Vám několik příkladů mých starostí. Představte si, že ležíte a leze po Vás moucha…. Drzá moucha, která se prochází po Vašem nose a ukrutně to lechtá… Plácnete jí? Odeženete? Hm…. já buď zavolám na manželku a když není někde poblíž, tak jen čekám, až jí přestanu bavit…. Stejné to je, když mi spadne něco do oka, nebo bych se rád poškrábal….Také bych rád někdy někoho pohladil… Nejde to…. Ale má žena mi radí, abych nemyslel na to, co nejde, ale na to, co jde…. Tak se o to snažím: Jde si dělat legraci z lidí, jde si dělat legraci ze sebe… Prostě jde brát život s nadhledem a má žena si to vlastně pochvaluje. Říká, že jí alespoň nikam neuteču a kam mě položí, tam mě najde.
Co by mi můj život zase trochu usnadnilo, je polohovací a pohodlný vozík s pohonem. Jezdíme na výlety a delší doba v tom, co mám, je dost náročná. Často z něj kloužu a když jedeme s manželkou v autě, musí zastavovat, aby mě rovnala. Šťastný jsem sice i bez nového vozíku, ale byl bych spokojenější ve větším pohodlí, než mám momentálně.

A odkaz, kterých bych tu rád zanechal? Nelitujte mě, to nepomáhá, ale vezměte si ze mě inspiraci…. Žijte život naplno, užívejte si, že jste zdraví… Užívejte si, že můžete odehnat mouchu, která Vám leze po nose. Že se můžete poškrábat, dojít si na záchod, že můžete někoho pohladit, že můžete někomu pomoci. Važte si, že máte rodinu a můžete s ní trávit čas… Že můžete jít do práce, nebo sportovat, číst, psát…. Zkuste si uvědomit při každé činnosti, kterou děláte, že jsou lidé, kteří toto nemohou a že nic není samozřejmé…. A hlavně se nikdy nevzdávejte, protože život je vzácný a vždy je naděje.

Děkuji za podporu a těším se na Vás při běhu s čelovkou.
Bohoušek