Lenky příběh

Jmenuji se Lenka Fricová a je mi 34 let, RS mám potvrzenou téměř 14 let, lékaři mi ji diagnostikovali na začátku studia na vysoké škole. Problémy, kterým člověk v tu chvíli nevěnuje pozornost, (zakopávání, únava), se u mě ale poprvé projevily ještě dříve, už na střední škole. Za začátku mě jen brněly nohy, postupně jsem přestávala vidět na pravé oko a po návštěvě oční ambulance už to šlo rychle. Neurologie, lumbální punkce, magnetická rezonance, diagnóza, první návštěva v MS centru v Teplicích, kam chodím od roku 2006. Vzpomínám si, že se mi opravdu hodně ulevilo, protože jsem jako správný hypochondr šla do nemocnice už se sebe diagnostikou nádoru na mozku a diagnóza RS zněla poněkud optimističtěji.

Zpočátku se u mě RS projevovala menšími atakami (ztráta citlivosti, záněty očního nervu) cca 2-4 ročně, první velká ataka se objevila poté, co jsem se nechala očkovat (což se při RS nedoporučuje, což jsem tehdy nevěděla) a projevila se relativně velkými problémy s chůzí. Následovala změna léčby – jednou měsíčně jsem začala jezdit na infuze a několik let jsem o RS nevěděla. Stihla jsem vystudovat, najít si práci jako kurátor v galerii a vdát se.

V roce 2014 mi bylo „dovoleno a doporučeno“ otěhotnět, protože těhotenství ženám s RS prospívá a většinou se jejich stav v těhotenství zlepšuje. A tak jsme se začali těšit na miminko, byla mi vysazena léčba, ke které jsem se měla zase vrátit po porodu. Někdo ale musí být výjimka potvrzující pravidlo J a tak jsem přesně v polovině těhotenství poprvé zakopla a během tří týdnů jsem ochrnula od prsou dolů. Necítila jsem vlastní tělo, nedokázala jsem stát ani sedět, bez pomoci jsem sama dokázala v podstatě jen ležet. Nakonec mi byla vrácena léčba ještě v těhotenství, ale zlepšovalo se to opravdu pomalu, měla jsem pocit, že se moje tělo snaží ochránit syna a bojuje samo se sebou. K mému zděšení ochrnutí neznamenalo jen samotnou ztrátu pohybu, ale přinášelo a přináší spoustu dalších problémů. K porodu jsem jela na vozíku a až po něm mi mohli nasadit vysoké dávky kortikoidů na zaléčení ataky a můj stav začal pomalu zlepšovat. Asi za to mohla svým způsobem i jedna ze sester v porodnici, která mi řekla, že je to smutný, když člověk takhle skončí…že její švagrová s ereskou taky takhle skončila. Mrzelo mě to, protože já jsem ještě neskončila a skončit jsem neměla a nemám v plánu.
Druhým zlomem byla sázka s mým tatínkem, kterou jsem v květnu 2015 vyhrála, když jsem si sama mohla s pomocí chodítka dojít na záchod. Můj zdravotní stav se postupně zlepšoval, a i když se zatím nevrátil do původního stavu, pořád věřím, že je ještě šance, že se to celé upraví.
Moje současná „staronová“ léčba mě díky paní primářce Váchové z Teplic 2x doslova postavila na nohy. Sice chodím o berlích a na delší vzdálenosti používám vozík, ale mohla jsem se díky tomu například vrátit po mateřské zpět do práce. Vděčím za to hlavně paní primářce z RS centra v Teplicích, mámě a tátovi, manželovi, synovi a mé nejlepší kamarádce, která se mnou jako fyzioterapeutka pravidelně cvičila už v těhotenství a snažila se mi pomoct. Říká se, že vám může tato diagnóza všechno vzít a asi je to pravda. Ale myslím si, že vám toho může víc dát, hlavně v případě, že máte štěstí na lidi ve vašem okolí, a to já mám. V MS centru, doma, i v práci. Jakákoliv diagnóza člověka naučí vážit si zdraví a naučí ho vážit si věcí, které předtím neviděl.

Z dobrovolného startovného 6.ročníku Běh s čelovkou bych si ráda zakoupila a zároveň splnila své přání a tím je elektrický skútr. Skútrem bych situaci ulehčila nejen sobě, ale hlavně těm co mě musí neustále vozit.

Ráda bych Míše poděkovala, že mě oslovila do svého projektu, protože je to zase další možnost, jak dostat tuto diagnózu o trochu víc do povědomí veřejnosti, protože kolem ní panuje stále velké množství mýtů a má mnoho podob. Každá ereska je jiná a probíhá úplně jinak. V roce 2017 jsem realizovala v galerii výstavu děl pacientů s roztroušenou sklerózou, jejíž výtěžek byl předán do RS centra v Teplicích. Příští rok plánujeme výstavu pro nově vzniklou organizaci Roska v Chomutově a vím, jak složitá byla a bude organizace. Míši projekt je přeci jen rozsáhlejší, takže si dokážu představit, kolik je za tím práce, času, stresu a starostí. Proto si Míši práce nesmírně vážím a děkuji jí.

Děkuji každému kdo se 6. ročníku Běhu s čelovkou zúčastní a tím mi pomůže být mému přání blíž.

Přejít nahoru