Jmenuji se Michaela Havranová,
je mě už 38 let, mám synka Matěje, kterému budou v prosinci už 4 roky a k tomu mám kamarádku na celý život jménem Roztroušená skleróza a to pouze 7 let, ale poslední 3 roky mě dává dost zabrat. V roce 2010 kdy mě oznámili, že mám roztroušenou sklerózu, jsem tuto novinku vzala celkem dobře, nějaké obavy a hysterie byla, ale netrvalo to dlouho a já si žila dál svůj život, jen jsem změnila práci. V roce v prosinci 2013 jsem porodila synka Matěje Havrana, porod byl dlouhý, náročný, ale stálo za to držet své jediné štěstí v náručí a hlavně stát se maminkou na celý život.

V roce 2014 jsem se stala mámou samoživitelkou, ale bohužel se to neobešlo bez následků. Dlouhodobý stres, špatná psychika atd. se mé kamarádce moc líbili a v červnu 2014 mě posadila na zadek. Zhoršující se pohyb, špatná necitlivost 3/4 těla, pravá ruka hrůza děs, poté hole, až jsem usedla na vozík. Naštěstí vozík jen na delší chůze, ale co je vlastně na delší chůzi. O berlích ujdu tak 50 metrů a zbytek vozík. Takže vlastně nic moc, ale přesto všechno jsem šťastná, že se pořád na ty nohy postavím a alespoň něco málo dokážu. Tím jak mě Róza posadila na zadek takhle brzy, Matymu bylo jen půl roku, moje mamka opustila práci a stala se babičkou na 200%, nastěhovala se ke mě a se vším mě pomáhala, hlavně s Matym. Ze začátku jsem hodně sama se sebou bojovala, bylo pro mě jako pro novopečenou maminku těžké, že jsem se nemohla na věnovat svému synkovi, starat se o něj, užívat si vše krásné s ním, vše bylo na babičce. Hodně se zapojili i ostatní členové mé rodiny, přátelé, známý… Bez nich nevím jak bych to dala. Po roce kdy jsem se v tom opravdu patlala, tak jsem si řekla dost a začnu se sebou něco dělat. Začala jsem chodit cvičit k fyzioterapeutce, ke které docházím i nyní. Je to zlatý človíček, staly se z nás kamarádky, jsem jí vděčná co pro mě udělala a dělá, díky ní stále stojím na nohách a jsou i maličké pokroky, ale jakmile se ozve Róza, tak veškerá dřina je pryč a jsem zas na začátku. Ale i přesto jedu dál, nenechám se jí přeci převálcovat. Abych se trošku více osamostatnila a pomohla své mamce, pustila jsem se do shánění korunek na invalidní skútr, díky kterému mohu jezdit s Matym na procházky, jezdit s ním do školky, zajet si na nákup, dále invalidní vozík na míru a moje poslední velké přání bylo pořídit si auto s ručním ovládáním. Trvalo to vše několik let, ale podařilo se. Nyní můžu říct, že jsem na 80% samostatnější a šťastnější. Vše by se to nepodařilo díky přátelům, lidičkám, které ani neznám a nadacím. Všem jsem nesmírně vděčná a moc si vážím co pro mě všichni udělali a stále dělají. Díky jedné neziskové organizaci jsem začala chodit i do fitness (já, která fitko viděla tak akorát z dálky) a nyní si tam přifrčím na skútru nebo vozíku a o berlích se tam pohybuji. Je komické vidět tam ty svalovce, jak na sobě makají a já se tam ploužím a s trenérem se pokoušíme o nemožné.

Všechno tohle mě hodně zvedlo z toho dna, dalo mě to sílu na sobě stále makat a užívat si každé maličkosti, radosti co ještě v životě mám. Hodně mě nabíjí i vysává můj synek, ale on mě za to všechno stojí, dělám to hlavně pro něj i pro sebe.
Moc Vám děkuji, že jste si přečetli můj životní příběh a jen bych Vám chtěla říct, aby jste si užívali každé chvíle, každého dne, i když zrovna nebude den ten nejlepší, prostě užívejte si všechno na plno, protože nikdy nevíte co se stane.

Míša