Jmenuji se Andrea a je mi 43 let.
RS mám potvrzenou 15 let. Někdo jí říká kamarádka – takto já ji rozhodně neberu. Štve mě. Jestli nás má nemoc něco naučit nevím, stále její smysl hledám.

Občas se myšlenky v mojí hlavě doslova hádaly. Myšlenky bych přirovnala k předvolební diskuzi politických stran.
Každá z těchto stran byla přesvědčena o své pravdě.
Mě hlava chvíli nutila „makat“ – až přehnaně cvičit, jít do všeho s tím, že tělo opravím.
Jindy zas jen odpočívat a čekat na zázračnou pilulku.
Chvíli mě přesvědčovala, že si za vše můžu jen já sama, protože jsem nejspíš byla v minulém životě pěkná mrcha.
Jiná mi zas vnucovala, že jsem zdědila trauma po prapraprababičce, která se lekla, když na ni děda vybafl v temné chodbě a toto její trauma u mě nemoc spustilo.
Zkrátka předvolební guláš.

Jednu ze stran jsem zvolila. Tou je aktivní život s nemocí.
Udržovat se správným cvičením, zároveň odpočívat. Nechci jen sedět doma a přemýšlet nad významem mé nemoci. Chci žít. Už ale nezvládnu jen tak si sama vyjít ven. Potřebuji pomoc.
Můj život je jinak naprosto úžasný a opravdu se mi dá závidět i s RS.
Já se totiž MÁM!!

Mám manžela, který mě stále drží (teď už doslova) pevně po svém boku. Dvě úžasné 16ti leté dcerky (miluji naše nekonečné „vykecávání“:). Měla jsem štěstí, že když byly holky malé, tak o sobě nemoc ještě nedávala tolik vědět a já jsem měla možnost vše – naučit je na kole, plavat, běhat, lyžovat. Mám stále oba rodiče a sestru s rodinou (všechny aktivní a nejlepší na světě).
Mám tchýni s tchánem a dvě švagrové (neměnila bych).Mám úžasnou práci.

Mám spoustu přátel. O všech vím, že kdykoliv zavolám, se vším mi pomůžou. Ať už je to přivézt, zařídit cokoliv, nebo psychická podpora u kávičky, nebo klidně i u vínka.
Mám perfektní trenérku, která se mě snaží udržet na nohou.

Já se totiž MÁM!! Když mám takovou podporu, jde toho ještě hodně a žije se snáz.

Mým hlavním problémem je rovnováha a chůze. Bez opory už neudělám ani krok. K chůzi potřebuji hole. To už mám pak ale obě ruce „plné“ a když mi přiveze třebas pošťák balíček, nejsem schopna si ho převzít. Větší vzdálenost, než je 100 m, už neujdu ani s holemi. Protože miluji přírodu, ráda bych vlastnila terénní elektrický skútr. Úplně se vidím, jak na něm drandím po lese a klidně z něj třebas i sbírám houby. Anebo si prostě jen v klidu přeberu balík od pošťáka a dovezu domů, či zajedu nakoupit, nebo se pojedu podívat na závody na koních mé dcery. Prostě budu opět ve spoustě věcech soběstačná u budu žít!

💝 Děkuji všem, kteří se rozhodli přispět. Moc si toho vážím, Andrea